Naučná stezka Stříbrný chodník
Naučná stezka Stříbrný chodník, která má 13 zastavení a měří cca 7,5 km, začíná úvodním panelem v areálu pro pořádání letních zábav „U Spurného“ v Odrách. Od železničního a autobusového nádraží se tam dostanete po modré turistické značce. Trasa naučné stezky je zřejmá z uvedené mapky.
Název Stříbrný chodník je odvozen od skutečnosti, že ve východním okolí Oder se v minulosti, naposledy v 18. století, dobývala stříbrná ruda. K nejzajímavějším lokalitám při trase naučné stezky patří stará dobývací šachta Zlatý důl (Goldloch), která je z důvodu bezpečnosti ohrazena dřevěným zábradlím. Za dobrého počasí nabízí skvělý výhled na Moravskou bránu a Beskydy dřevěný vyhlídkový altán. Romantická je i procházka kolem soustavy Oderských rybníků s bohatou faunou vodního ptactva.
Naučnou stezku Stříbrný chodník zřídila v roce 2000 Základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Odrách za pomoci členů Klubu historie dopravy z Ostravy, společnosti AVZO Odry, města Odry a Ministerstva životního prostředí České republiky. Průvodce naučnou stezkou je k dispozici v městském informačním centru.
Zastavení č. 1 – Popis trasy a Přírodní park Oderské vrchy
Celá naučná stezka prochází územím Přírodního parku „Oderské vrchy“, který byl zřízen vyhláškou Okresního úřadu Nový Jičín č.8/1994. Tento park je rozdělen do čtyř zón, z nichž I. má nejpřísnější ochranu a IV. nejméně přísnou. Ve IV. zóně jsou zastavěná území obcí a člověkem nejvíce pozměněná území. III. zónu charakterizují intenzívně obdělávané zemědělské pozemky – zejména orná půda. II. zónu představují louky, pastviny a hospodářské lesy. V I. zóně jsou chráněná území, přírodně blízké lesy, květnaté louky, mokřady a louky v údolních nivách.
Zastavení č. 2 – Historie osídlení Oderské kotliny
První zmínka o Vyhnanovu – předchůdci Oder – je z roku 1234, kdy byl darován Přemyslem Otakarem II., markrabětem moravským, jako zvláštní milost tišnovskému klášteru při jeho založení. Druhou informací je potvrzení krále Václava z roku 1238, kterým je také zmiňováno město Vyhnanov. Po ničivém vpádu Tatarů roku 1241 a Kumánů v roce 1253 již o Vyhnanovu není dalších zpráv.
Jedna z nejstarších legend o založení města vypráví o tom, že v dobách 7. – 8. století dorazilo avarské vojsko až do míst Oderské kotliny a přivedlo s sebou slovanské obyvatelstvo, které jim mělo obstarávat živobytí. Postupem doby však Avaři odtáhli a slovanské obyvatelstvo nazvalo tento kout krajiny Vyhnanov i s nově vzniklým městem. Tato legenda by snad mohla napovědět, že zdejší osídlení mohlo vzniknout někdy při expanzi obyvatel Velké Moravy.
Pravděpodobnější vznik osídlení Vyhnanov je však až v první polovině 11. století, kdy kníže Břetislav dobyl Moravu a její pohraničí opatřil hradišti a strážišti. Strážné vojsko však muselo mít hospodářské zázemí a tím mohlo být právě dřevěné město Vyhnanov a na pravém břehu řeky Odry Česká Ves.
Proč Vyhnanov zmizel téměř beze stop? Lze se domnívat, že byl postaven celý ze dřeva a tak při požáru založeném Tatary zcela vyhořel. Další možností je, že byl zničen velkou povodní.
Nezbývá než si přát, aby se odborníkům v oboru archeologie podařilo osvětlit legendární město Vyhnanov – předchůdce města Odry.
Zastavení č. 3 – Loupežník Šimák
Lesní údolíčko, které jste právě minuli, se odpradávna jmenuje Medvědí rokle. Dokládá to, že se zde vyskytovala naše největší šelma – medvěd brtník. Zdejší lesní cesta je také velmi stará, což se pozná podle štětovaného dláždění. Podle pověsti se právě tudy v roce 1241 dostali Tataři do Oderské kotliny a zničili město Vyhnanov.
Novodobější historie nám připomíná, že v tomto místě stával Šimákův buk, na němž se měl ukrývat při svých přepadech pověstný loupežník Šimák. Přepadával převážně kupce a povozníky a většinou si odnášel tučnou kořist. Jeho osoba jako loupežníka doslova zpohádkověla a tak se oderský Šimák stal známým skoro po celé Moravě.
Skutečná podoba Šimáka však byla prozaičtější a surovější. Antonín Šimák pocházel z oderské části Neumark, z dnešní Staré ulice. Byl synem chalupníka a narodil se 19.4. 1861. Jeho rodiče záhy zemřeli a tak výchova byla všelijaká a výsledky školní docházky nevalné. Ani se nedoučil na kominíka. Stále přísnější tresty za různé krádeže vedly ke zvyšování surovosti a rafinovanosti. Jeho loupeže v okolí Medvědí rokle se datují do let 1876 – 1881 a Šimák za ně dostal 7 let v nejtěžším žaláři na Mírově. Výsledkem tohoto pobytu pak byla ještě větší brutalita a 6 vražd, za které byl Šimák v roce 1881 oběšen na dvoře okresního soudu v Novém Jičíně.
Zastavení č. 4 – Les
V dávné minulosti lesy vznikaly, vyvíjely se a zanikaly bez zásahu člověka. Jejich složení nejlépe odpovídalo převládajícímu klimatu, půdnímu typu, vodnímu režimu i poloze místa. Vyznačovaly se velkou stálostí a odolností vůči nepříznivým vlivům prostředí.
Člověk však začal les mýtit nejprve pro potřebu zemědělství, později pro rozmáhající se průmyslovou potřebu. Po mnoho století měl les jen jedinou funkci – produkci dřeva – a tak se začalo s vysazováním monokultur (hlavně smrkových) bez ohledu na vhodnost lokality. Výsledkem jsou kůrovcové kalamity, které vedou k narušení stability porostů a odolnosti vůči větru, mrazu a sněhu. Dále dochází ke špatné přirozené obnově lesa a k narušení jeho vodohospodářské funkce (následkem jsou záplavy).
Značná část trasy naučné stezky prochází lesními porosty na západních a jižních svazích Pohořského kopce. Nadmořská výška se pohybuje od 280 až po 480 m. Místní lesy patří orograficky do celku Nízký Jeseník, klimaticky do oblasti mírně teplé s průměrnými ročními teplotami 6 – 8 °C a s průměrným úhrnem srážek 670 – 780 mm za rok. Vegetační doba má průměrnou délku 140 – 160 dní v roce a průměrný počet dnů, ve kterých leží sněhová pokrývka je 60 – 80 za rok. Mrazivých dnů je průměrně za rok 110 – 130. Nejsilnější a nejčastější větry vanou od jihu, jihozápadu a severu.
Celý lesní úsek trasy prochází porosty převážně 100 až 150 let starými, které jsou již za vrcholem fyzické a fyziologické zralosti (výskyt hniloby kmene, prosychání korun až odumírání celých stromů). Protože se pod těmito porosty vyskytuje velice životaschopné přirozené zmlazení buku a dubu, bylo započato s obnovou těchto lokalit.
Les, kterým procházíte, je součástí myslivecké honitby. Ze srstnaté zvěře se zde vyskytuje daněk skvrnitý, jezevec lesní, kuna lesní a skalní, lasice hranostaj a kolčava, liška obecná, srnec obecný a zajíc polní. Z pernaté zvěře to jsou holub doupňák i hřivnáč, jestřáb lesní, kalous ušatý, káně lesní, krkavec velký, poštolka obecná, puštík obecný, včelojed lesní a výr velký.
Zastavení č. 5 – Význam Moravské brány
Moravská brána je geomorfologický celek provincie „Západní Karpaty“, soustavy „Vněkarpatské sníženiny“ a oblasti „Západní vněkarpatské sníženiny“. Moravská brána se dále dělí na podcelky Oderskou a Bečevskou bránu, které dále tvoří několik okrsků (např. Oderská niva).
Moravská brána tvoří předěl mezi východní Karpatskou a západní Sudetskou soustavou a je zajímavá prolínáním rostlinných a živočišných druhů obou soustav.
I když je zde dokládána přítomnost pravěkých lovců, její průchodní funkce pro lidská společenstva se dá archeologicky doložit až z mladší a pozdní doby bronzové. Až do druhé poloviny 5. století a první poloviny 6. století byla Moravská brána přirozeným obchodním koridorem, ve kterém putovaly bronzové výrobky, bronzovina a jantar.
S rozvojem osídlení a obchodu se postupně měnily nepravidelně udržované pozemní komunikace v hlavní síť tzv. říšských silnic s kamenným podkladem, šířkou kolem 14 m a vedených přímým směrem (v roce 1791 jich bylo na Moravě asi 600 km). Tyto komunikace sloužily především místní a dálkové formanské přepravě nákladů a zásilek, v pozdějších letech stoupala na významu také osobní přeprava v soukromých dostavnících. Tyto zpevněné silnice se vyhýbaly velkým tokům a jejich trasování zhruba odpovídá stávající hlavní silniční síti (silnice R48, I/47). Formanské povozy, poštovní a soukromé dostavníky byly v podstatě jedinými dopravními prostředky, protože Morava a Slezsko neměly vodní toky splavné pro větší lodě.
Přitom snahy o splavnění řek Odry, Bečvy a Moravy a o jejich propojení kanálem Dunaj – Odra – Labe sahají až do 14. století do období vlády císaře Karla IV. Výškové a geologické poměry a malá vodnatost Odry a Bečvy byly a jsou největší překážkou těmto snahám.
Vedle silniční dopravy v Moravské bráně získala nebývalý význam doprava železniční. Předchůdcem hlavní železniční tratě z Přerova do Bohumína (č. 270) byla Severní dráha císaře Ferdinanda, která svou jednokolejnou tratí dosáhla 15.8. 1842 Lipníku nad Bečvou a 1.5. 1847 Bohumína. Původně parní dráha byla postupem času elektrifikována a přibyla jí druhá kolej. V současnosti probíhá její modernizace v rámci II. a III. železničního koridoru s návrhovou rychlostí 160 km/hod. Na místní dráze Suchdol nad Odrou – Budišov nad Budišovkou (č. 276), vedoucí z Moravské brány úpatím Pohořského kopce do údolí řeky Odry, byl zahájen provoz 15.10. 1891.
Kvůli nárůstu silniční dopravy sílí snahy o vybudování dálničního spojení mezi jižní a severní Evropou geomorfologicky nejpříhodnějším územím Moravské brány. Tomu odpovídá navrhované a v současnosti již projednávané trasování dálnice D47, která má být směřována podhůřím Nízkého Jeseníku od Bělotína k Ostravě. Právě pod vyhlídkou tohoto zastavení by dálnice D47 měla přejít řeku Odru.
Moravská brána s ostravským letištěm v Mošnově získává na významu i v letecké dopravě, o čemž svědčí zájem investorů vybudovat zde podnikatelské zóny a opravnu letadel. Dalším využitím Moravské brány je vedení energetických a telekomunikačních tras a zároveň je tu soustavou vrtů jímána kvalitní pitná voda, např. pro Vražné, Jeseník nad Odrou, Nový Jičín atd. Nacházejí se zde i významná ložiska stavebních štěrkopísků.
Moravská brána je však také významným přírodním fenoménem, což dokládá vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Poodří v roce 1991. Hlavním prvkem ochrany je meandrující přírodní tok řeky Odry s rybníky, lužními lesy a nivními loukami. Jeho význam byl oceněn i v mezinárodním měřítku, a to zařazením do Ramsarské úmluvy o mokřadech. Moravská brána je důležitou tahovou cestou pro stěhovavé ptáky a svými mokřadními společenstvy vytváří podmínky pro výskyt některých kriticky ohrožených rostlin (kotvice plovoucí, nepukalka plovoucí). Význam migračních cest pro rostliny a živočichy je dán i vymezením územního systému ekologické stability, kdy říčka Luha a řeka Odra tvoří tzv. nadregionální biokoridor.
Zastavení č. 6 – Geologie
Údolí Odry
Odra protéká v Nízkém Jeseníku poměrně hlubokým údolím, které se však pod obcí Jakubčovice výrazně rozšiřuje v rozlehlou kotlinu v jejíž jižní části se nachází i město Odry.
Oderská kotlina má obdélníkový tvar a je protažena ve směru severozápad – jihovýchod. Svahy kotliny jsou až 150 m vysoké, přímočaré a sklon zlomových svahů je kolem 20°. Ploché dno tvoří sedimenty štěrkopísků, které jsou překryté holocénními povodňovými hlínami. Skalní podklad tvoří zvrásněné břidlice a droby hradecko-kyjovického souvrství kulmu. Svahy kotliny a vyšší části terénu mimo nivu jsou překryty hlinitokamenitými svahovinami.
Oderská kotlina je tektonické povahy a byla založena před badenským (období mezi 17 – 13 miliony let) postupem moře na pevninu. V té době zde sedimentovaly písky a jíly. Později dochází k výzdvihu území a ústupu moře. K další modelaci docházelo v chladných obdobích vývoje Země.
Z Oderské kotliny Odra protéká asi 2,5 km dlouhým průlomovým údolím neckovitého tvaru, které kotlinu spojuje s Moravskou branou. Plochá niva řeky Odry zde dosahuje šířky několika set metrů a je sevřená příkrými až 180 vysokými svahy Nízkého Jeseníku.
V korytě řeky Odry lze pozorovat říční štěrky a štěrkopísky pleistocénního stáří (starší čtvrtohory), které jsou překryty holocénními povodňovými hlínami (mladší čtvrtohory – současnost) splavenými z okolních pozemků po odlesnění. Pod těmito čtvrtohorními uloženinami se nalézají písčité sedimenty s příměsí jílu a štěrků. V podloží těchto třetihorních uloženin se v dosud nezjištěné hloubce (min. 125 m) nacházejí zvrásněné prvohorní sedimenty kulmu (různě mocné vrstvy drob, prachovců a jílovců).
Zastavení č. 7 – Těžba rud, geologie
Ložiska rud i drobné výskyty zajímavé pro sběratele nerostů jsou na Odersku vázány především na horniny slezského kulmu (vznik v prvohorních mořích).
Rudné žíly jsou často vázány na žíly křemene nebo karbonátů. Zrudnění na Odersku je především sulfidické formace olovo (Pb) – zinek (Zn) – měď (Cu). Hlavními rudnými minerály jsou galenit (PbS), který často obsahuje příměs stříbra a proto byl ve středověku strategickou surovinou. Dále následují chalkopyrit (CuFeS2), sfalerit (ZnS) a pyrit (FeS). Časté jsou také jejich sekundární minerály, které vznikají zvětráváním za přístupu vzduchu – výrazně zelený malachit, indigově modrý covellín, rezavý limonit, stříbrný cerussit, anglesit, azurit a další.
Historie dolování u Pohoře
Zastavení č.6 a 7 se nachází v údolí Zlatého potoka, kde se nalézají zbytky starých zavalených šachet po těžbě galenitu. U zastavení č.7 můžete vidět tzv. „Zlatý důl“, který je nyní hluboký asi 10 m. Původně byl hluboký 24 m a horníci se do něj spouštěli rumpálem. Ostatní viditelná díla jsou štoly, do nichž horníci vstupovali vodorovně. Jedná se např. o štolu Prokop, která je asi 250 m dlouhá. Třetí důlní dílo je osmimetrová šachtice s úzkou štolou, která se nachází vlevo nad potokem u zastavení č.9 v malé skalce. Mimo hlubinného dobývání se zde galenit těžil také povrchově. Zbytky děr po těžbě můžete nalézt JV směrem od bývalé pohořské hájovny. Známou ukázkou povrchové těžby je tzv. „Stříbrné jezírko“ u Jestřabí. Dnes je tato lokalita chráněným územím – přírodní památkou – s výskytem zvláště chráněných rostlin a živočichů.
Nejstarší zmínka o dolování pochází ze začátku 13. století z oblasti Nového Vrbna u Vítkova, kde se dokonce rýžovalo zlato. Úvahy kladou počátky kutání rud již před rok 1241. Později bylo hledání kovů na nějakou dobu přerušeno nájezdy Tatarů. Hornictví bylo pravděpodobně obnoveno až za krále Přemysla Otakara II (doklady o prosperitě před rokem 1330). Další útlum nastal v době husitských válek v letech 1419 – 1434. Rozkvět dolů u Pohoře přinesl až příchod kutnohorských havířů , které povolal král Jiří z Poděbrad v roce 1464. Dolování však netrvalo dlouho a mnoho prospektorů a těžařů zkrachovalo. Poslední kutající společností byla Velkobystřická soukromá společnost, která působila v okolí Zlatého dolu v letech 1807 – 1814. Pak již těžba galenitu nadobro ustala.
Technika těžby stříbrné rudy
Galenit se v okolí Pohoře těžil povrchovým a hlubinným způsobem. U ložisek do 10 m hloubky odtěžila povrchová vrstva horniny. Pak se žíla těžila podélnou rýhou do hloubky. Při tomto způsobu těžby nebylo nutno stavět žádné těžní zařízení a nepoužívala se ani výdřeva.
U hlubinné těžby se převážně razily tzv. dědičné štoly ve směru hlavní žíly. Do boku pak odbočovaly po podružných žílách tzv. překopy. Rudu nacházející se ve velkých hloubkách však bylo nutno těžit pomocí těžní jámy, což je případ právě Zlatého dolu.
Jáma Zlatého dolu má půdorys 3×6 m a hloubku 10 m (dříve snad 24 m). Ze dna jámy vedou do boků tři štoly. Ruda i hlušina se z jámy dopravovala na povrch v kožených vacích a ve džberech pomocí rumpálu nebo žentouru. Ve štolách se ruda a hlušina dopravovala pomocí dřevěného kolečka, v neckách nebo pytlích. Rumpálem se do podzemí spouštěli i horníci.
Ražba se ve středověku prováděla pomocí ohně. Jím se hornina rozehřála a vodou rychle zchladila. Vynálezem střelného prachu v roce 1330 však tato technika ustoupila navrtávání a odstřelu. Takto zhotovené štoly již byly daleko širší – štola Prokop má profil přibližně 2×2 m.
Zastavení č. 8 – Řeka Odra
Řeka Odra je evropským veletokem a svou vodností zaujímá 27.místo v Evropě. Plocha povodí řeky Odry činí 118 600 km2, z toho v ČR 10 288 km2. Délka toku je 861 km, ale na území ČR jen 131 km. Odra pramení v Nízkém Jeseníku v nadmořské výšce 632 m pod Fidlovým kopcem (680 m.n.m.). Nejnižším bodem řeky Odry na našem území je její soutok s řekou Olší (195 m.n.m.).
Upravený pramen řeky Odry se nachází na území Vojenského újezdu Libavá a je přístupný po červené turistické značce z vesnice Kozlov. Tok řeky je od pramene po obec Heřmánky přirozený bez významnějších úprav koryta, od Heřmánek níže je tok v místě zástavby, komunikací a železnice stabilizován opevňováním břehů.
V minulosti byla řeka překonávána především brody, které jsou v současnosti k nalezení jen na horním toku. Při vyšší vodě však tato cesta nebyla použitelná a začali vznikat první mosty a lávky (dříve dřevěné, později ocelové nebo železobetonové).
Voda z Odry byla dříve využívána pro pohon vodních mlýnů, pil,valch a stoup. Proto byla na řece Odře zřízena řada jezů a náhonů. Většina těchto vodních děl se však do dnešního dne nedochovala.
Řeka Odra má velký význam především z přírodního a krajinotvorného hlediska. Je páteří CHKO Poodří, spolu s břehovými porosty a údolní nivou je významným krajinným prvkem podle zákona na ochranu přírody a krajiny, většina jejího toku je součástí územního systému ekologické stability jako regionální či nadregionální biokoridor, který umožňuje migraci rostlinám a volně žijícím živočichům.
Od pramene po tzv. čtvrtý splav pod Loučkami je řeka zařazena mezi pstruhové vody, od tohoto jezu níže je vodou bílou, mimopstruhovou. V povodí řeky Odry bylo v padesátých letech uváděno 30 druhů ryb včetně mihulovců. Do současnosti vyhynul jelec jesen, koljuška mořská a mihule říční. Introdukcí přibyly tolstolebec pestrý, amur bílý, hlavatka podunajská, ouklej obecná a bolen dravý. Nověji byl v povodí řeky Odry prokázán výskyt původní vranky pruhoploutvé, mřenky mramorované, mníka jednovousého a zavlečené střevličky východní. Posledním zástupcem mihulovců je chráněná (kriticky ohrožená) mihule potoční, která se velmi vzácně vyskytuje ve vodním náhonu v Jakubčovicích nad Odrou.
V Odře se doposud vyskytuje chráněný rak říční a to i ve světle skutečnosti, že od pramene po město Odry jde o silně znečištěnou vodu (IV. třída) a níže až po hranici s Polskem o velmi silně znečištěnou vodu (V. třída). Nejvýrazněji se na tom podílí ukazatel fekálních koliformních baktérií.
Zastavení č. 9 – Oderský vodní náhon
Toto vodohospodářské dílo vzniklo společně s výstavbou oderské rybniční soustavy po ničivé povodni v roce 1555 a má celkovou délku 7,2 km..
Nejdříve náhon poháněl kola mlýnů. V dobách renesance však jeho význam vzrostl, protože nejen napájel rybníky, ale poháněl i brusírnu, valchu a později i stoupu. Začátkem 20. století poháněl především turbíny pro výrobu elektrické energie. Později však začal chátrat. Po roce 1989 je náhon chápán jako životodárná tepna celého ekosystému oderských rybníků a začalo se s jeho revitalizací. Úkolem je zvýšení průtočnosti náhonu na 1 m3 vody za sekundu a jeho opětovné využití pro výrobu elektrické energie. Také rybníky budou intenzívněji zásobovány okysličenou vodou z řeky.
Tato zastávka naučné stezky se nachází u jalového přepadu Emauzského rybníku do náhonu. Emauzský rybník je největší z oderské rybniční soustavy a v minulosti z něj byla voda využívána na pohon valchy. Velký rozvoj města na konci 18. století přinesl nežádoucí znečištění vody v náhonu. Valcha byla opuštěna, ale v roce 1807 si ji pronajala Velkobystřická kutací společnost. Ta ji nechala přestavět na stoupu, v níž se drtila ruda. Tato stoupa pracovala až do roku 1814, kdy těžařská společnost zkrachovala. Tím zanikl i celý objekt valchy.
Dalším důvodem tohoto zastavení je i vyhlídka na hladinu největšího rybníku oderské rybniční soustavy. Emauzský rybník svou rozlohou umožňuje výskyt takových druhů opeřenců, kteří se na menších rybnících nevyskytují pro svou přílišnou plachost. Mezi tyto druhy patří především sezónní dravec orlovec říční, kormorán velký, luňák hnědý, volavky, jeřábi atd.
Zastávka č. 10 – Oderská rybniční soustava
První zmínka o oderských rybnících pochází z roku 1571. V ní uvádí, že po ničivé povodni v roce 1555 byl opraven jez v Loučkách, obnoven mlýnský náhon a obranné rybníky pod zámkem.
První známé vyobrazení oderských rybníků pochází z roku 1719 na mapě od N.W. Linka. Zde jsou vyobrazeny tři rybníky. Na speciální vojenské mapě z roku 1780 jsou vyznačeny již čtyři (Trněný, Cíp, Emauzský a Vraženský), ale vypuštěné rybníky. Šlo tedy o komplexní rybochovnou soustavu.
Po zhruba 150-ti leté prosperitě nastal téměř dvousetletý tlum rybníkářství. Bylo to způsobeno pokrokem v chovu hovězího a vepřového dobytka. Vznikem n.p. Státní rybářství roku 1953 začala postupná obnova oderské rybniční soustavy. Obnova vodní plochy rybníků byla dokončena v roce 1959 zřízením nového rybníku Travný.
Oderská rybniční soustava dnes zaujímá plochu 95 ha a tvoří ji pět produkčních rybníků : Cíp (4,23 ha), Vraženský (8,85 ha), Trněný (16,82 ha), Travný (18,46 ha) a Emauzský (28,61 ha).
Nově napuštěné vodní plochy se zakrátko staly vyhlášenou honitbou. Myslivci vysadili řadu remízků a háječků, čímž se honitba stala zajímavou pro chov bažantů. V poslední době jsou na rybnících vypouštěny a chovány divoké kachny.
Dnes jsou rybníky zajímavé především z ornitologického hlediska, protože se v době hnízdění stávají domovem mnoha chráněných druhů. Velký význam mají také v období tahu, kdy především rybník Emauzský a Travný hostí nemálo skvostů ornitofauny. Menší rybníky naopak vynikají výskytem obojživelníků a to díky břehovým porostům, které společně s rákosinami vytvářejí stabilní klimatické podmínky. Zejména rybníky Cíp a Vraženský jsou na jejich druhovou pestrost nejbohatší.
V celkovém kontextu oderské rybníky slouží jako regionální biocentrum, které napomáhá svou ekologickou stabilitou šíření živočišných druhů do okolní narušené krajiny.
Zastavení č. 11 – Rostliny a živočichové oderských rybníků
Mokřadní společenstva zde vznikla lidskou činností. Dříve se v těchto místech nacházely jen podmáčené kyselé louky s bohatou a hodnotnou bylinnou skladbou.
Zdejší periodická tůňka se stala rozmnožovací lokalitou především pro obojživelníky a plazy a je pravidelným hnízdištěm mnoha druhů vodních ptáků. Z rostlin zde můžeme najít kosatec žlutý, prvosenku vyšší, rákos obecný a mnoho druhů ostřic. Některé z nich vytvářejí mohutné trsy, které jsou úkrytem pro mladé užovky obojkové.
V období jarního a podzimního tahu rákosiny ožívají hejny vrabců, špačků a drozdů kvíčala. V období hnízdění naopak rákosina utichá, aby skryla svou neproniknutelností hnízda ptáků. Najdeme zde hnízdo téměř na každém metru čtverečním.
Rákosina s periodickou tůňkou funguje zároveň jako kořenová čistírna pro možné úniky kontaminovaných vod ze zrekultivované skládky.
Pro zajímavost uvádíme nám známé zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, které je možno na oderských rybnících pravidelně nebo příležitostně pozorovat.
Měkkýši : škeble rybniční.
Obojživelníci : čolek obecný, kuňka žlutobřichá, ropucha obecná a zelená, rosnička zelená, skokan skřehotavý,štíhlý a zelený.
Plazi : ještěrka obecná a živorodá, slepýš křehký, užovka obojková.
Ptáci : bekasína otavní, břehouši, bukač velký, čáp bílý a černý, čírka modrá a obecná, chřástal vodní, jeřáb popelavý, jestřáb lesní, kormorán velký, krahujec obecný, krutihlav obecný, ledňáček říční, lejsci, luňák hnědý, lžičák pestrý, moták pilich a pochop, moudivláček lužní, orlovec říční, pisík obecný, potápka černokrká,malá a roháč, rákosník velký, rybák černý a obecný, slavík obecný, sýček obecný, sýkořice vousatá, ťuhýk obecný a šedý, vlaštovka obecná, vodouši, volavka bílá a stříbřitá.
Savci : bělozubka bělobřichá, netopýři, veverka obecná.
Byliny mokřadů : prstnatec májový.
Zastavení č. 12 – Bývalá skládka odpadů
Sanace a rekultivace skládky komunálního odpadu města Odry započala v srpnu 1995 a ukončena byla 24.1. 1996. Investorem bylo město Odry.
Účelem bylo provést uzavření tělesa skládky, upravit jeho tvar, provést průsakovou kanalizaci a záchytnou jímku. Součástí stavby byla i realizace vrtů pro monitorování spodních vod a teplot uvnitř skládky. Na závěr byla provedena rekultivace skládky.
K jakým procesům dochází uvnitř tělesa skládky? Jsou to procesy chemické, fyzikálně-chemické a biochemické, přičemž na složení průsakových vod mají největší vliv právě biochemické procesy. Ty probíhají ve dvou stadiích. V prvním stadiu převládá ve skládce kyselé kvašení s teplotou až 70°C. Délka trvání je 1,5 až 9 let. Průsakové vody mají nízké pH, nepříjemný zápach a vysoké organické znečištění. Po rekultivaci skládky v roce 1995 začínají převládat anaerobní procesy, při nichž jsou produkty kyselého kvašení transformovány na metan a CO2 a to pomocí mikroorganizmů. Průběh těchto procesů je pomalý a bude trvat řadu let. Průsakové vody z konce tohoto stadia se vyznačují neutrální chemickou reakcí.
Prioritním úkolem v oblasti nakládání s odpady je zvrátit poměr mezi skládkováním a separací odpadu a jeho následném využití ve prospěch druhé varianty.
Zastavení č. 13 – Mokřad
Před založením oderské rybniční soustavy se zde nacházely podmáčené louky a lesíky s lužní skladbou dřevin. Člověku přinášely jen malý užitek a proto došlo v 2. polovině 16. století k založení rybníků. A tak se postupem doby krajina změnila na čistě vodní plochy a plochy luční. V 18. století došlo dokonce k tomu, že i rybniční plochy byly zalučněny.
Hospodaření na loukách zaniklo obnovou rybniční soustavy po 2. světové válce.Tím skončilo luční hospodaření na oderských rybnících. Poslední zbytky luk nad rybníkem Trněný můžeme pozorovat z posledního zastavení naučné stezky. Jedná se o dvě menší louky, z nichž je druhovou skladbou rostlin bohatší ta níže položená. Jedná se o bezkolencové společenstvo s výskytem prstnatce májového. Nedávno se zde vyskytoval i suchopýr pochvatý, ale neuváženým zásahem do podmáčené louky vymizel (hnojení kejdou).
